Když jsem byl ještě dítě, jednou jsem s taťkou a sourozenci navštívil archiv, abychom společně nahlédli do obecní kroniky. V ní jsme četli o muži, který zvolil poněkud netradiční způsob topení v kamnech, a právě jeho příběh mne inspiroval k dnešní epizodě.
Pokud topíme dřevem, tak obvykle dřevo nařežeme, naštípeme, případně už naštípané koupíme, a pak po kusech přikládáme. Ne tak tento chlap. Nařezat a naštípat strom totiž vyžaduje nemalé úsilí, takže on se rozhodl si tuhle práci ušetřit. Místo aby přikládal jednotlivá polínka, nechal otevřená dvířka od kamen a pomalu do nich zasouval celý strom. Vždy, když část stromu odhořela, tak ho posunul dále do topeniště.
Asi netřeba vysvětlovat, že tento způsob není zrovna bezpečný, a proto se tato událost (a to, že ji bylo potřeba řešit) dostala až do obecní kroniky. Už si nepamatuji, zda se dotyčnému onen strom alespoň vlezl do místnosti, nebo mu kus vyčuhoval otevřeným oknem ven.
Říká se, že lenost je matka pokroku, protože lidé spoustu věcí vynalezli právě ve snaze ušetřil síly nebo se vyhnout opakovaným úkonům. Tohle rozhodně není špatná věc, protože snaha o pohodlí nás často motivuje k práci, tvoření, vynalézání. Nyní investujeme čas, úsilí a energii, abychom je ušetřili v budoucnu. Toto byl ale jiný případ. Muž z dnešního příběhu nevynalezl cirkulárku nebo motorovou pilu, aby si ušetřil práci, ale svým chováním ohrožoval sebe i své okolí.
V biblické knize Přísloví najdeme mnohé texty týkající se lenosti, třeba tento: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Ač nemá žádného vůdce, dozorce či vládce, opatřuje si v létě pokrm, o žních sklízí svou potravu. Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku? Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec.“
Autor nás varuje, že pokud jsme líní, vyhýbáme se práci, tak to má negativní dopad na náš život. Dává nám za příklad mravence, kteří rozšiřují svá mraveniště, tvoří si zásoby potravy a podobně.
Někdy naše lenost, odkládání důležitých věcí, prokrastinace atd. omezuje jenom náš vlastní potenciál a brání nám dosáhnout toho, co bychom mohli a chtěli. Jindy náš sklon k lenosti negativně ovlivňuje druhé – naši rodinu, kolegy v práci, sousedy a podobně. Nikdo netouží mít kolegu, který nic pořádného neudělá, čímž zpozdí dokončení práce celého týmu. Lidé nebývají moc nadšeni z toho, když nám trvá roky či desetiletí, než doděláme to, co jsme slíbili, byť je to práce klidně jen na pár hodin či dní.
Jenže někdy kvůli své lenosti, nechuti či odkládání mineme věci, které už nepůjdou vrátit zpátky. Jako je pozdě sázet na podzim brambory, abychom měli v zimě co jíst, tak některé příležitosti prostě zmizí. Dívka, která se vám líbila a kterou jste dlouho chtěli oslovit (ale zatím jste to neudělali), se odstěhuje nebo začne chodit s někým jiným. Ten, s nímž jste se roky chystali urovnat spor, zemřel, aniž byste se usmířili.
A tak přemýšlejme o tom, co bychom měli vykonat, ale nějak se nám do toho nechce. Zároveň hledejme způsob, jak to můžeme udělat, nebo s tím alespoň začít. Pokud se do věcí pustíme teď, tak až se obrazně zima zeptá, co jsme dělali v létě, budeme znát odpověď. Nebudeme jako ten líný topič, který neměl nachystané dřevo, a tak musel přikládat celý strom.
Na závěr tři otázky k přemýšlení:
- Je něco, co pořád odkládáte?
- Pokud ano, co to je?
- Co uděláte proto, abyste to dokončili, posunuli kupředu nebo alespoň začali?
…
Přeji vám i sobě, abychom nebyli líní, neodkládali důležité věci „na potom“ nebo „až na někdy“, ale dělali to, co máme. Tak budeme správnými chlapy. Pokud vás dnešní epizoda něčím oslovila, podělte se o to s druhými hned teď, pěkně začerstva, protože jinak hrozí, že to nikdy neuděláte.
