V minulém díle jsem vám slíbil, že po sérií odstrašujících příkladů se dnes zaměřím na pozitivní vzor, tak jdeme na to.
V biblické knize Skutků je zaznamenána následující epizoda ze života apoštola Pavla a jeho přátel, kteří se vydali na cestu, jejímž cílem bylo zvěstovat lidem dobrou zprávu o Ježíši Kristu: Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou. Když přišli až k Mysii, pokoušeli se dostat do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Prošli tedy Mysií a přišli k moři do Troady. Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium.
Představte si, že máte nějaký cíl, ale neustále vám padají klacky pod nohy, obrazně řečeno se vám zavírají jedny dveře za druhými. Něco jste si naplánovali, ale vše selhalo. Co byste dělali?
Pavel a jeho skupina misionářů měla v plánu přinést svou zvěst do provincie Asie, ale nešlo to. Dokonce vnímali, že je to sám Bůh, kdo jim brání, aby tam lidem posloužili. Nevzdali to a našli si nový cíl – vydali se přes Frygii a galatskou krajinu do Bithynie. Jenže i cesta do Bithynie byla pro ně uzavřená. Někdo by v této chvíli rezignoval na veškerou snahu, ne tak Pavel. Šel směrem, kde byla cesta otevřená, až došel do Troady. A tam? Na základě snu se vydal do Evropy, do Makedonie. Z původních plánů nezbylo nic, místo v Asii byl Pavel v Evropě. Jenže při tom všem se stále držel své hlavní vize – přinášet lidem zvěst o Ježíši. Překážky a zavřené dveře sice rozcupovaly Pavlův plán na kousky, přesto ho neodradily, aby uskutečňoval svou vizi, své životní poslání.
Přemýšlel jsem nad tím, proč to Pavel nevzdal, když i dnes vidíme spoustu lidí, kteří se vzdají cesty za svým cílem při první (nebo třeba druhé) překážce. Věřím, že jsou za tím minimálně tyto dvě věci.
Zaprvé Pavel věděl, že jeho vize zvěstovat evangelium není něco, co si vymyslel, ale je to Boží povolání pro jeho život. Je totiž rozdíl se jen tak pro něco nadchnout, protože nám to v tu chvíli přijde atraktivní a mít hluboké vnitřní přesvědčení pro svou životní cestu. Děláme-li něco jen proto, že se nám to zalíbilo, často skončíme, až prvotní nadšení vyprchá a objeví se překážky. Jsme-li však přesvědčeni o smyslu toho, co děláme, zatneme zuby a jdeme dál, navzdory okolnostem.
Zadruhé Pavel sice plánoval, jakými konkrétními kroky může naplnit svou vizi, ale na svých plánech nelpěl. Pokud máme vizi, ale nemáme plán, tak se většinou nic nestane, protože svou vizi nebo svůj sen můžeme uskutečnit jen krok za krokem, a to chce nějaké to plánování. Jenže někdy se může stát, že se tak zaměříme na svůj plán a jeho plnění, že zapomeneme na svou vizi, na skutečný směr. Když se pak plán zbortí, vyvede nás to natolik z míry, že rezignujeme na svůj sen či vizi. Potřebujeme si připomínat, že plánování je nutné, ale plán je tu od toho, aby se měnil v závislosti na okolnostech.
Pavel měl životní vizi, kterou se snažil naplňovat tam, kde byl, nezávisle na okolnostech. Dnešní otázky k přemýšlení nám snad pomohou zjistit, jak jsme na tom my.
- Jaká je vaše životní vize? Kam v životě směřujete? Jak jste ke své vizi přišli?
- Co děláte proto, abyste svou vizi přetavili ve skutečnost? Máte nějaký plán? Jaký krok můžete udělat dnes?
- Jak reagujete, když se váš plán bortí jak domeček z karet? Vzdáváte to nebo hledáte nové cesty, jak svou vizi naplnit?
…
Děkuji, že jste dočetli až sem. Přeji vám i sobě, abychom věděli, proč tady v životě jsme, co od nás Bůh chce. Přeji nám, abychom neustále hledali způsoby, jak své životní poslání naplnit a nebyli jen snílky, ale těmi, kdo podnikají konkrétní promyšlené kroky. Kéž nás překážky a problémy nezastaví, ale s Boží pomocí nacházíme sílu vytrvat. Pokud každý den uděláme byť jen maličký krůček vpřed, staneme se lepšími muži, než jsme teď. Jestliže vás dnešní díl zaujal, nezapomeňte o něm dát vědět někomu, kdo by z něho mohl mít užitek.
