V předminulé epizodě jsem psal o Kálebovi, který dokázal interpretovat to, co viděl, dost odlišně od většiny. Důvodem bylo, že důvěřoval Bohu a jeho zaslíbením. Nicméně Káleb byl v menšině a izraelský národ se tehdy rozhodl reptat proti Bohu a navrátit se do Egypta, odkud je Bůh vyvedl. Bůh se na lidi, kteří pohrdli jeho dobrotou a péči, rozzlobil a Izraelci museli 40 putovat pouští, místo aby šli do zaslíbené země. Kromě toho všichni muži starší 20 let, mimo Káleba a Jozua, během těch 40 let zemřeli, neboť toho se, ve své malomyslnosti a hlouposti, dovolávali v období své vzpoury vůči Bohu. Káleb však dostal od Boha zaslíbení, že on se díky své oddanosti Bohu, do zaslíbené země dostane.
Dnes se chci podívat na Káleba o 45 let později, jak o něm čteme v biblické knize Jozue. Judovci přistoupili v Gilgálu k Jozuovi a Káleb, syn Kenazejce Jefuna, mu řekl: „Ty znáš rozhodnutí, o němž mluvil Hospodin v Kádeš-barneji k Mojžíšovi, muži Božímu, ohledně mne a tebe. Bylo mi čtyřicet let, když mě Mojžíš, služebník Hospodinův, vyslal z Kádeš-barneje, abych jako zvěd prošel zemí, a já jsem mu podal zprávu podle nejlepšího svědomí. Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: ‚Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.‘ Nuže hle, Hospodin mě uchoval naživu, jak přislíbil. Čtyřicet pět let uplynulo od chvíle, co Hospodin takto promluvil k Mojžíšovi, když Izrael putoval pouští. A hle, je mi už osmdesát pět let. Ale ještě dnes jsem právě tak silný jako tenkrát, když mě Mojžíš vyslal. Moje síla je dnes stejná, jako byla tehdy, abych bojoval a vycházel a vcházel. Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin.“
Káleb byl nucen čekat 45 let, než se splnilo Boží zaslíbení, které dostal. Čekal 45 let a jeho víra a očekávání časem neuvadla, právě naopak. Je rozhodnut s Boží pomocí vyrazit do boje proti Anákovcům, kteří byli velkými a silnými protivníky. Káleb se i po všech těch letech na poušti díval na svět očima víry, zůstával mladý duchem a zcela oddaný Bohu. A to hlavní, o čem chci dnes přemýšlet, je, že nezahořkl ani nezmalomyslněl.
Káleb musel 40 let bloudit pouští spolu s lidmi, kteří, na rozdíl od něj, Bohem pohrdli a kteří způsobili, že nemohl vejít do zaslíbené země, když byl v nejlepších letech. Káleb musel 40 let sledovat, jak jeden po druhém umírali ti, kdo zavinili, že se musí trmácet po poušti. Přesto nezahořkl. Richard Rohr ve své knize Stát se moudrým mužem mj. zmiňuje, že způsob, jakým zvládneme období okolo naší padesátky, do značné míry určuje, jak prožijeme zbytek života. Můžeme se stát starými blázny, tedy lidmi, kteří se na stará kolena snaží dohnat, co zameškali v mládí, a tak se pokoušení o adrenalinové zážitky, pořizují si nová auta nebo nové manželky. Nebo se můžeme stát zahořklými blázny, plnými cynismu, hořkosti, beznaděje, prostě lidmi, vedle kterých žít není nic snadného. Poslední skupinou jsou svatí blázni – lidé, kteří si zachovávají mladistvého ducha, víru, životní optimismus, a přitom již mají moudrost a životní nadhled. Nejsou naivní, ale mají naději.
Káleb byl takovým svatým bláznem. Měl vizi, s Boží pomocí se usadit v zaslíbené zemi, a neztratil ji ani za 45 let čekání. Věřil, že s Boží pomocí může být poražen každý obr, který stojí na cestě, i když ostatní tvrdí, že nemůže. Svou odvahou inspiroval ostatní.
Když bylo Kálebovi 40 let, tak důvěřoval Bohu, jak jsem o tom mluvil předminule, a když mu bylo 85, tak měl stále pevnou víru. Jak je to možné? Jsem přesvědčen, že to bylo tím, že průběžně, den za dnem, rokem za rokem, se znovu a znovu rozhodoval se dívat na svět s vděčností a pohledem upřeným na Boha. Naše dnešní rozhodnutí totiž ovlivňuje naši budoucnost. To, jak se zachováme dnes, do značené míry určuje, k jakému chování budeme inklinovat zítra. Buď se posouváme žádoucím směrem, ke svému cíli, nebo se od něj vzdalujeme. Nikdy nestojíme na místě.
A tak nám přeji, abychom každý den udělali nějaký, byť malý krůček k tomu, abychom byli lepší verzí sebe sama, rostli ve vděčnosti a naplňovali své životní poslání. Pokud jsme křesťané, tak abychom byli den za dnem Bohu blíže, lépe ho znali a více mu důvěřovali, stejně jako Káleb.
I dnes mám několik otázek k přemýšlení:
- Jakými lidmi chcete být za 10, 20 nebo třeba 45 let?
- Dokážete odpouštět, velkoryse přehlížet chyby druhých, nebo se jimi užíráte a pěstujete si ve svém srdci hořkost?
- Jaké je vaše životní poslání, vize, cíl, prostě to, o co v životě usilujete?
- Jaký krok uděláte dnes k tomu, abyste se stali lepším chlapem, než jste dnes a přiblížili se naplnění vaší vize?
…
Děkuji, že jste dočetli až sem. Doufám, že vás příběh o Kálebovi inspiroval k tomu pracovat na sobě a stávat se člověkem, který druhé inspiruje a povzbuzuje. Pokud víte o někom, kdo by z jeho čtení mohl mít užitek, dejte mu o něm jakýmkoli způsobem vědět. A jestliže se vám můj podcast líbí, podpořte ho dobrým hodnocením na své oblíbené podcastové platformě nebo třeba na YouTube.
