Jsou témata, o kterých se mi píše snadno, ale i taková, která bych nejraději pominul. Příběh mého kamaráda Honzy patří do té druhé kategorie. Přesto vám ho chci povědět, protože nám může posloužit jako varování.
S Honzou jsme tři roky bydleli ve stejném pokoji na studentské koleji. Studoval strojařinu, konkrétně letecké inženýrství, miloval tanec a byl plný optimismu. Když dostudoval, sehnal místo ve svém vysněném oboru – podílel se na návrhu letadel. Měl vážný vztah a uvažoval o svatbě. Jenže místo aby mi poslal svatební oznámení, tak mi povídal o tom, že má rakovinu a nevypadá to dobře. Říkal mi, že si za to může sám, protože jel dlouhodobě nadoraz.
Firma mu slíbila, že zanedlouho otevře pobočku blízko jeho bydliště, ale ono zanedlouho se pořád odkládalo a odkládalo. A Honza den za dnem trávil několik hodin dojížděním do práce, kde makal spoustu času, žádné osm hodin a dost. Na odpočinek neměl čas, až jednou tělo řeklo dost. Honza obětoval práci své zdraví a jak se záhy ukázalo, i svůj život. Bylo mu třicet a najednou prostě nebyl – nemoc nad jeho oslabeným tělem zvítězila.
Letos uběhlo patnáct let od jeho smrti a během té doby jsem i já zažil v práci několikrát velmi hektická období, plná stresu a napětí, kdy nebylo možné v pracovní době vše stihnout. V takových chvílích jsem si vzpomněl na Jeníkova slova o tom, že si tu rakovinu uhnal sám, a tak jsem se vždy snažil nějak zvolnit s vědomím, že práce mi nestojí za to, abych ji obětoval své zdraví a život.
Ježíš jednou položil zajímavou otázku: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Mk 8,36) Ježíš zde mluví o tom, když upřednostníme různé věci a kvůli nim si nenajdeme čas přemýšlet o Bohu nebo Boha odsuneme na nějakou hodně vzdálenou vedlejší kolej. To je jeden rozměr života, velmi důležitý, protože se dotýká věčnosti. Ten druhý se týká právě Honzova příběhu. On tvrdě dřel, pracoval navzdory únavě a co z toho? Sice vydělal peníze a dělal, co ho baví, ale vyčerpal se natolik, že onemocněl a zemřel. Někteří další neskončili takto tragicky, ale třeba makali a makali, aby vydělali peníze na zajištění toho nejlepšího pro ženu a děti, až jednoho dne zjistili, že žena a děti už mají dost jejich neustálé nepřítomnosti, a tak se sebrali a zmizeli. K čemu se vlastně tak dřeli?
Tímto nechci říct, že bychom neměli být chlapy, kteří umí máknout, zabrat, když je to potřeba. To rozhodně ne. Takové chlapy svět potřebuje. Akorát nás chci varovat před tím, aby se horečná, vyčerpávající činnost nestala v našem životě normou. Protože pokud dlouhodobě dřeme do úmoru, ohrožujeme tím vztahy s nejbližšími, své zdraví, schopnost soustředěně pracovat i blízkost Bohu, pokud jsme křesťané a je to pro nás nějaká hodnota. Sice tím můžeme získat uznání, vydělat více peněz než jiní, ale také můžeme mnohé ztratit. Někdy dokonce i svůj život, jako se to stalo Jeníkovi.
Jako vždycky, i dnes mám pro vás několik otázek k přemýšlení.
- Když se podíváte na poslední týdny nebo měsíce, máte práce a jiných aktivit málo, tak akorát nebo příliš mnoho?
- Máte kapacitu pravidelně odpočívat, a to fyzicky i psychicky?
- Je nějaká činnost nebo oblast ve vašem životě, kterou potřebujete omezit?
…
Díky, že jste vydrželi číst až sem. Přeji vám i sobě, abychom vždy dokázali rozlišit, zda je skutečně čas zatnout zuby a makat nebo zda bychom měli přicházejícím požadavkům říct jasné ne. A pokud zjistíme, že se jedná o tu druhou situaci, abychom to ne uměli skutečně říct. Pokud vám přišla tato epizoda užitečná, dejte o ní vědět chlapům ve svém okolí.
