Před čtyřmi týdny jsem psal o mini trailovém běhu na Visalajích, během kterého jsem si uvědomil dvě věci. První byla ta, že vytrvalost a zvyky mě posunuly v běhání a mohou nám posloužit i v osobním a duchovním rozvoji, ale o té jsem již psal. Dnes se chci podívat na tu druhou, o které jsem začal přemýšlet na základě následující situace.
Část trasy jsem běžel po zelené turistické značce, která v jednom úseku vedla po lesní cestě. Když po chvíli zabočila na zarostlý chodníček, opustil jsem cestu i já. Jenže moc pohodlné to nebylo. Musel jsem se každou chvíli shýbat pod větvemi, a navíc ten chodník vedl souběžně s cestou, která byla jen pár metrů od něj. Na chodníčku jsem se musel při běhu krčit, na cestě bych měl pohodlí. Dokonce se po čase objevil malá stezka z cesty na chodník, po kterém jsem běžel. Chvíli jsem si říkal, že kdybych běžel po cestě, udělal bych lépe. Jenže potom chodník zahnul doleva, mírně do kopce, zatímco cesta se zatočila trochu doprava a klesala dolů. Po chvíli jsem překonal hřeben a začal klesat do údolí, jiného, než kam sestupovala ta cesta.
Tehdy jsem si uvědomil, že pokud bych běžel dál po cestě a neodbočil na zarostlý chodník, doběhl bych někam, kam nechci. To mi připomnělo verš z biblické knihy Přísloví, kde čteme: Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti. (Př 14,12)
Kdybych pokračoval po oné cestě, to nejhorší, co se mohlo stát, je, že bych se buď musel vrátit nebo bych udělal jiné kolečko, byť s mnohem větším převýšením, než by mi bylo příjemné. Prostě nic strašného. Navíc jsem měl v mobilu mapovou aplikaci a bylo možné tam chytit signál z družic systému GPS. Jenže v životě to takto jednoduché není.
Často se ocitáme na životní křižovatce a velmi záleží na tom, zda se vydáme vlevo, vpravo nebo budeme pokračovat stejným směrem jako dříve. Někdy je ta křižovatka dost výrazná a velmi brzy vidíme jasné dopady svého rozhodnutí. Představte si, že se student z Valašska dostane na vysokou školu v Brně a Olomouci, a nakonec se rozhodne třeba pro Brno. V okamžiku, kdy se rozhodne, tak začne hledat bydlení a je jasné, že ho bude hledat v Brně nebo jeho okolí, a ne v Olomouci. Je to podobné jako když vjíždíme z vedlejší silnice na hlavní tah a buď se vydáme doprava nebo doleva. Okamžitě víme, že jedeme jedním nebo druhým směrem.
Jenže jindy jsou životní rozhodnutí zdánlivě nevýznamná a nevidíme skoro žádný rozdíl. Když vlak přejede přes výhybku, tak mnohdy jede stále stejným směrem jako dříve, akorát je na jiné koleji. A až časem se obě koleje od sebe začnou vzdalovat, podobně jako to bylo s mým chodníčkem a onou lesní cestou. Na první pohled nebude vidět žádný velký rozdíl mezi tím, pokud si dnes zacvičíte, projedete se na kole, vydáte se na procházku nebo zda zůstanete pasivní, nepočítaje případné zpocené oblečení. Ale pokud budeme aktivní nebo naopak pasivní den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem, tak uvidíme velký rozdíl nejen na naší kondici, ale nejspíš i na našem zdraví. Podobně někdy neuvidíme jasný rozdíl ve chvíli, kdy uděláme malý kompromis se svým svědomím, řekneme malou lež nebo budeme nelaskaví ke druhému a neomluvíme se. Jenže časem se rozdíly projeví, svědomí utlumíme, zapleteme se do pavučiny lží, odcizíme se.
To, že nevidíme jasný dopad v okamžiku rozhodnutí, není vše. Když jsem opustil cestu a vydal se na chodníček, který běžel souběžně s ní, přineslo mi to nepohodlí – musel jsem se shýbat pod větve. Stejně tak nás někdy správné rozhodnutí něco stojí. Pokud se rozhodneme hýbat, zadýcháme se, zpotíme se nebo se minimálně vzdáme pohodlí gauče. Jestliže se někoho zastaneme, místo abychom se tvářili, že nic nevidíme, riskujeme. Pokud řekneme nepříjemnou pravdu místo malé lži, poneseme následky. Omluvíme-li se, znamená to přiznat, že jsme udělali chybu. Tyto a další věci nám mnohdy nejsou příjemné a je pohodlnější vybrat si snazší cestu.
Problém je, že jako můj chodníček vedl do jiného údolí než ona cesta, tak i zdánlivě nepodstatné rozhodnutí nás může po čase dovést tam, kam nechceme. A tak přemýšlejme nad možnými dlouhodobými dopady našich každodenních rozhodnutí. Nebojme se zeptat našich partnerů nebo přátel, zda podle nich jdeme správným směrem. Jestliže jsme křesťané, hledejme s modlitbou Boží pohled na náš život. Pokud zjistíme, že jdeme špatným směrem, snažme se najít způsoby, jak se můžeme dostat na cestu, která povede tam, kam chceme.
Jako obvykle i dnes mám několik otázek k přemýšlení:
- Je nějaké rozhodnutí z poslední doby, které vás vede špatným směrem?
- Pokud ano, jak by se dalo napravit?
- Když se zamyslíte nad dlouhodobými dopady svých každodenních rozhodnutí, svých zvyků, kam vás nejspíše dovedou?
…
Děkuji, že jste dočetli až sem. Přeji nám všem, abychom dokázali rozpoznat správné cesty pro naše životy a abychom po nich dokázali jít či běžet, i když nám budou připadat obtížnější než to, co je třeba populární, ale vede špatným směrem. Pokud se vám dnešní díl líbil, nezapomeňte ho sdílet s někým, kdo by z něj mohl mít užitek. Jestliže vám můj projekt připadá užitečný, zvažte možnost drobného příspěvku na jeho provoz, více informací najdete zde.
