Barabáš toho moc nenaspal, hlavou se mu honilo příliš mnoho myšlenek. Vzpomínal na své blízké, na bezstarostné dětství i na sny o svobodě, které měl. Jenže všechny vzpomínky byly hořkosladké. Aby taky ne, když věděl, že dnešek je posledním dnem jeho života.
Někdy kolem poledne ho čeká poprava. Bude muset zaplatit za svou vzpouru proti římským okupantům, za svou touhu po svobodném životě. Jenže plány se jim zhroutily. Ničeho nedosáhli a na jeho rukou navíc lpí nevinná krev. Dnes dostane, co si po právu zaslouží, skončí na kříži.
Dveře vězení se najednou otevírají. Vězňové znervózní. Je ještě moc brzy, co se to děje?
„Barabáši, pojď za mnou!“ zahřmí dozorcův hlas a Barabáš nejistě opouští své místo. „Co to má ksakru znamenat?“ mrmlá si pod vousy.
Nedlouho poté se mu točí hlava. Nevěří vlastním očím. Ale je to realita. On, vzbouřenec a vrah, dostal milost! Je volný.
Barabáš by nejraději samou radostí křičel, ale na druhou stranu na sebe nechce příliš upozorňovat. Přece jen je kolem dost římských vojáků, kteří moc dobře vědí, kdo je.
Barabáš chce jít domů, za svými rodiči, ale něco ho táhne jinam. A tak spolu s davem lidí kráčí směrem ke Golgotě, k místu své popravy, které zázračně unikl.
„Co to je? Proč jsou tady tři kříže?“ diví se v duchu a navzdory okolnostem se dere blíže, aby dobře viděl.
Toho vlevo zná z vězení, toho lotra vpravo taky. Ale kdo to visí na mém kříži? Kdo je ten muž uprostřed?
Barabáš se později dozvídá, že oním mužem, který zemřel místo něj, je Ježíš. Pilát věděl, že Ježíš je nevinný a snažil se ho propustit, na žádost křičícího davu však dal nakonec milost Barabášovi, kterého chtěl naopak za jeho zločiny popravit.
Pokud znáte Bibli, tak víte, že většina z výše uvedeného příběhu je fikce, protože o Barabášovi toho víme ve skutečnosti jen málo. Byl to známý vzbouřenec a vrah, pro kterého si dav vyžádal milost, aby se mohl zbavit Ježíše. Nevíme, zda se Barabáš po propuštění šel podívat na Golgotu, zda se dozvěděl, že místo něj byl ukřižován Ježíš nebo zda nečekaná milost nějak změnila jeho život. Víme však, že byl prvním člověkem, kterému Ježíšova smrt na kříži zachránila život.
Barabáš byl jasně vinen vzpourou a smrtí jiného člověka, přesto získal nezaslouženou milost. Každý z nás se setkává s někým, kdo se proti nám nějak provinil. Otázkou je, zda v takové situaci vždy vyžadujeme spravedlnost, pomstu, náhradu škody nebo zda dokážeme nad některými věcmi velkoryse mávnout rukou, odpustit druhým jejich provinění a jít dále.
Zároveň každý z nás někdy selžeme, uděláme něco špatného. Nemusí se jednat o vzpouru či vraždu, mnohdy jsou to banálnější věci – hádka s manželkou, jsme hrubí na děti, mlčíme k nespravedlnosti nebo zlu, přibarvíme skutečnost nebo jen příliš lpíme na našich přáních a touhách, a to i na úkor druhých. Co v takovém případě děláme?
Snažíme se věc napravit, omluvit se, dát to do pořádku? Snažíme se to ututlat? Vymlouvat se? Utíkáme před tím, nebo se k tomu postavíme jako chlapi?
Zároveň takovéto naše chování vede k tomu, že máme dluh před Bohem, který nás stvořil. Dluh, za který však Ježíš zaplatil svou smrtí na kříži. Již jsem zmiňoval, že nevíme, jaký měla tato skutečnost dopad na Barabášův život. Ani nevím, zda a jaký dopad má tato skutečnost na váš život, ale přeji vám, abyste to nenechali jen tak. Přijmout Boží milost je totiž něco velkého, život měnícího.
Jako obvykle mám několik otázek k zamyšlení:
- Je něco, co jsem v životě zvoral a čím jsem někomu druhému ublížil?
- Jak jsem se k tomu postavil? Pokusil jsem se to napravit, omluvit se?
- Ovlivňuje nějak můj život to, že Ježíš z lásky k nám lidem umíral na kříži?
…
Děkuji, že jste dočetli až sem. Přeji nám, abychom dokázali přijímat důsledky svého chování, abychom se vždy stavěli čelem k tomu, co jsme udělali. A aby vědomí, že i za nás Ježíš umíral na kříži, změnilo naše životy a naše chování. Pokud vás dnešní epizoda nějak oslovila, dejte o ní vědět lidem okolo vás.
