Před čtrnácti dny jsem psal o tragickém konci mého kamaráda Honzy, který se upracoval k smrti. Dnes chci zavzpomínat na to, jak mne pozitivně ovlivnil. Ale ještě předtím se potřebuji vrátit do doby, kdy jsem byl na základní škole.
První dvě třídy na základní škole nás učila milá paní učitelka, která mimo jiné hrála na klávesovou foukací harmoniku. Hrávala různé známé písničky, které jsme rádi zpívali. I já jsem je rád zpíval, ačkoli když se rozdával hudební sluch, tak jsem zrovna chyběl. Ve třetí třídě jsme změnili učitele a ten velmi brzy nedostatek mého hudebnímu talentu rozpoznal a dal to jasně najevo. Přesná slova si už nevybavuji, poselství však bylo jasné – co se týče hudby a zpěvu, z něho nikdy nic nebude.
Hudební výchovu jsem přestal mít rád, protože mi hlavou zněla slova o tom, že v této oblasti jsem úplně k ničemu. Na střední škole jsme losovali o to, kdo bude chodit do hudební výchovy a já si vytáhl špatný lísteček. Paradoxně však na hodiny hudební výchovy na střední škole vzpomínám rád. Paní učitelka totiž zjistila, že když zpívám, tak svedu na scestí většinu skupiny, a tak jsem ještě s jedním spolužákem, který na tom byl podobně jako já, většinu hodin strávil ve školním bufetu.
Později, když jsem byl na vysoké, jsem potkal Jeníka, který miloval tanec a hudbu. On mě viděl v tělocviku, kterým bylo zrovna tancování a trpěl, když viděl mou snahu tančit valčík na polku a podobné excesy vyplývající z toho, že jsem nedokázal rozlišit mezi tří a čtyř čtvrťovým taktem. Na rozdíl od mého učitele ze třetí třídy, který mě, co se týče hudby, odepsal, to Honza viděl jinak. Tvrdil mi, že se to zvládnu naučit a ani si nebudu muset počítat raz, dva, tři, dva, dva, tři.
Nezůstalo jen u slov, Honza mi dlouhé hodiny pouštěl polky, valčíky a spoustu další hudby vhodné pro klasické tance a v nečekanou chvíli mne vyzval, abych počítal. Mnohokrát se chytal za hlavu, ale po pár měsících jsem dokázal celkem spolehlivě rozpoznat, zda je daná skladba ve tří nebo čtyřčtvrťovém taktu. A měl pravdu, po čase jsem už nepotřeboval v duchu neustále počítat od jedné do tří nebo čtyř, abych se v rytmu neztratil.
Jak můj učitel, tak Honza viděli úplně stejnou věc – mou absenci hudebního sluchu – a oba mi to řekli. Jenže dopad jejich slov byl úplně odlišný. Slova učitele mne vedla od hudby pryč, Honzova slova mne vedla k hudbě. Dokonce jsem se ve světle nově nabytých schopností později pokusil učit hrát na kytaru, byť výsledky nebyly úplně valné. Ale beze svědků si někdy něco zabrnkám jen tak pro radost nebo když chci písní vyjádřit Bohu díky, chválu, případně nějakou prosbu.
V biblické knize Přísloví se píše: „V moci jazyka je život i smrt, kdo ho rád používá, nají se jeho plodů.“ Naše slova mají moc. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži, třeba i ohledně hudby, jak jsem o tom dnes psal. Slova pana učitele poničila můj vztah k ní, Honzova slova ho naopak pozvedla. Uvědomuji si, že to samé platí i o slovech, která říkám já. Když se hněvám, někdy řeknu zejména dětem slova, která ničí. Naopak, když je někdy upřímně ocením, vidím, že je to povzbudí. Dalším příkladem může být upřímnost a pravdomluvnost na jedné straně a lež na straně druhé. To první buduje naši důvěryhodnost, to druhé způsobuje, že ztrácíme důvěru druhých. Naše důvěryhodnost a nedůvěryhodnost je ovocem našich slov. Moc však nemají jen slova, která řekneme někomu druhému, ale i ta, která píšeme někde na sociálních sítích. Zrovna v době, kdy chystám tento díl, se v médiích přetřásají příspěvky pana poslance Turka, kandidáta na ministra zahraničních věcí, na jeho sociálních sítích. Jedni v nich vidí specifický humor, jiní rasismus, o pravosti některých z nich se vedou spory. Každopádně i příběh pana Turka ilustruje dopad toho, co říkáme nebo píšeme.
Přeji nám všem, abychom byli spíše jako Honza, a ne jako můj učitel, abychom i o negativních nebo nepříjemných věcech uměli komunikovat laskavě a tak, aby naše slova povzbudila, budovala, nikoli ničila.
Jako obvykle, i dnes mám několik otázek k přemýšlení.
- Když vidíte něco nedokonalého, problematického, zkritizujete to nebo na to laskavě upozorníte?
- V jakých situacích máte tendenci mluvit negativně?
- Řekli jste v poslední době nějaká slova, za která byste se měli omluvit?
…
Jsme na konci dnešního dílu. Doufám, že vás dnešní příběh z mého života povzbudil k tomu, abyste přemýšleli o slovech, která říkáte, ať sami sobě, druhým nebo je zveřejňujete někde on-line. Kéž se nám daří být těmi, jejichž slova přináší povzbuzení, potěšení, nebo slovy citovaného přísloví život. Pokud víte o někom, pro koho by mohla být dnešní epizoda užitečná, dejte mu o ní vědět. A když tomuto dílu dáte lajk, nějaký pozitivní komentář nebo se o něm, případně celém podcastu, pozitivně zmíníte, pomůžete tomu, aby se o něm dozvěděli i další chlapi. Díky.
